Dneska nás čeká výlet k Macaroni
pengiunům (ty s žlutým chmýřím na hlavách). Abychom se k nim dostali
musíme nejdříve vjet do relativně úzké zátoky (Ocean harbour), napoprvé jí
dokonce míjíme, ale na podruhé už jsme tam :)
Na cestu k tučňákům se
dělíme na dvě skupiny, na tu která jde a na tu která půjde lehčí úsek (bez
tučňáků).
Jdu tu víc chodící a tak nás čeká výšlap na kopec, přejít hřeben a
dolu na pláž, kde je menší kolonie tučňáků. Cestou nás čeká martirium nazvané
tasel grass (jsou to takové 30-40cm vysoké trsy trávy, kterými se prochází,
ideálně se chodí po nich, ale když to pak uklouzne tak pád do bahna, kdy ještě
riskujete, že tam bude buď tučňák nebo tuleň – kteří tudy chodí a spí, není
úplně ono), takže jde cesta relativně pomalu.
Zajímavé je, do jaké výšky
potkáváme fur sealy, doprovázejí nás dobrých 20 minut stoupání, což při jejich
možnostech pohybu je docela úctyhodný výkon. Po cca 40 minutách pak dosahujeme
hřebenu a čeká nás podobná cesta dolu. Po chvilce nacházíme první rodinku
macaroni tučňáků schovaných v trávě. Skoro tam nejsou vidět. Většina
z nich mění srst (tzv. molting), takže jenom sedí a čekají. Nesmíme je
v této fázi moc rušit, aby nezačali utíkat a tím nespálili cenou energii,
kterou teď nemají jak dočerpat – s měnícím se peřím nemohou do vody,
nechránilo by je). Po chvilce focení sestupujeme ještě pár metrů níže na pláž,
kudy tučňáci chodí z vody do své kolonie. K té bohužel víc nemůžeme –
je v relativně nepřístupných skalách a tak je pozorujeme zpovzdálí. Pak už nás čeká cesta zpět a šup na loď na oběd.
Odpoledne máme v plánu návštěvu Cobbers
cove a jízdu na člunu okolo místního vraku velrybářské lodi Bayro (potopila se
zde v roce 1911, což je shodou okolností rok, kdy byla postavena naše
Europa). Na to, že je loď přes sto let ve vodě, vypadá stále celkem zachovale
(až na ty zrezlá místa samozřejmě), v jednom místě se dokonce dá
nahlédnout dírou dovnitř. Bayro je stejná třída jako Europa – Bark – což
znamená, že má tři stěžně z toho dva mají čtvercové plachty. Je jenom o
trošku delší než jsme my, a samozřejmě bez motoru a vytápění kabin.
Po
prohlídce vraku míříme na pláž, kde jsou už velmi málo znatelné zbytky
velrybářské základny (občas zbytek obvodového zdiva, žádné barely ani přístroje,
zde už nejsou), kterou si aktuálně plně nárokují fur sealové. A to tak, že se
zde až nedá skoro chodit. V době, kdy tu jsou samci, bych tu rozhodně
přistát nechtěl. Už takhle jsou některá „štěňata“ agresivní a dotíravá až dost.
Nějaké odvážnější po nás vždy vystartuje a podle toho jak je statečné se pak na
poslední chvíli zastaví. Ty nejvíc akční to dají až k botám, což už je
člověk trochu nejistí, když vidí ty jejich vyceněné zuby. Potkáváme pak taky
pár mladých elephant sealů (2-3 roky), kteří leží na pláži.
Občas se pohnou,
ale jinak nic nedělají – naštěstí – honit vás tuna živé váhy by asi nebyla
legrace. Procházím se po okolních kopcích, fotím a jen tak relaxuji a užívám
přírodu a krásné počasí South Georgie. Večer skáčeme do zodiaků a zpět na loď.
Žádné komentáře:
Okomentovat