Tak už jsme zase na otevřeném moři. Relativně
rychle necháváme South Georgii za sebou a vypadáváme se směr souostroví
Tristan, které je aktuálně něco kolem 1400 nm vzdálené.
Tristan a jeho hlavní
ostrov Tristan de Cunha by měl být nejvíce osamělý obývaný ostrov na světe.
Víme jak to s podobnými statistikami chodí, nicméně Tristanců (heh) by tam
mělo být pouhých 250 a ve většině případů soběstačných.
Nicméně nás teď čeká
něco kolem 10-12dní plavby tímto směrem, abychom se vůbec dozvěděli jestli se
nám tam podaří, kvůli počasí, přistát.
Život na lodi pak plyne svou, již celkem
zaběhlou, rutinou hlídek, spánku, jídla přednáškách o různých tématech (loď a
plachtění, fauna a flora oceánu,...) a zase spánku. Nově teď máme hlídku každý
den od 04-08 (ráno i odpoledne), po prvotním zděšení to celkem jde, člověk spí
od půl deváté a pak si jde lehnout zase ráno :) Ale někdy to je náročné. Čekal
jsem, že touto dobou již bude poněkud větší teplo, ale pokud nesvítí slunce
máme kolem 7stupňů, do čehož pokud se přidá vítr tak to není úplně ono.
Jednou večer přichází Mark (ze stále posádky),
s tím, že je potřeba rozmotat plachty (tzv. unfurll – pokud se
plachty nepoužívají jednak se vytáhnout k ráhnu a pak se i
k němu zabalí, aby působily co nejmenším odporem.
Aby se toto mohlo stát
musí se k nim vylézt a ručně je zabalit).
Ještě nikdy jsem to nedělal tak
se domlouváme, že do toho půjdeme spolu. Máme v merku naší aktuálně
nejvýše položenou plachtu – royal – na předním stěžni. Abyste se k této
plachtě dostali čekají vás dvě „poschodí“ a pak ještě kus po provazovaném
žebříku.
Už druhé poschodí mě při pohledu na palubu, která se
s mořem mění podle našeho kmitání asi zhruba každou třetí vteřinu,
upozorňuje, že to možná nebyl nejlepší nápad jít zkoušet poprvé za větrného
počasí, ale zpátky se přeci neleze.
Dolezu nahoru a skáčeme na stěžeň. Pod
ráhnem je natažené lano pro nohy, na kterém se stojí, břichem si pak lehneme na
ráhno – abychom měli volné ruce a začínáme rozbalovat plachtu. Celkem to jde, i
když výkyvy stěžně jsou v této výšce a větru docela masivní. Po chvilce
máme hotovo a plachta může nahoru, snažím se co nejrychleji dostat dolu, u
posledního poschodí vím, že už je vyhráno a celkem s radostí stojím zase
na „pevné“ zemi a koukám na naší rozvinutou plachtu, jak nás žene zase o kousek
rychleji směrem k cíli.
Žádné komentáře:
Okomentovat